Den v Zeměráji

Ve čtvrtek 29. května navzdory deštivému počasí, do kterého jsme se ráno probudili, jsme s našimi žáky z 1.- 5. ročníku vyrazili na školní výlet. Kam jsme to vlastně jeli? Do ráje na zemi… Tedy do zážitkového parku Zeměráj.
Na místo, kde se skrývá kousek naší dávné historie, poučení, ale i zábava.
Po vřelém přivítání, krátkém odpočinku a svačince po cestě autobusem, nás průvodkyně dovedla k malé osadě. Zde se nám věnovaly dvě její obyvatelky. Jedna veselá, druhá bylinkářka, z které vyzařoval takový respekt, že děti ani nedutaly a tiše poslouchaly. A když učitele nazvala pouhými Čumiteli, ani oni neprotestovali. Od ní jsme se dozvěděli, jak taková osada vzniká, jak staví domy. Kde pečou chléb, kde je střed osady, nebo jak si vyrábí hliněné nádobí, či oblečení. Vše s úctou k přírodě. Paní Bylinkářka se dokonce rozhodla nám provdat Terezku za nejbohatšího obyvatele osady. Ale my ji nedali.
Přišlo mi, že v osadě jsme strávili jen chvilinku, a už jsme byli odbedeni průvodkyní na další stanoviště. Zde si děti z hlíny vyrobily amulety, podobné těm, co si vyráběli naši předci. Zároveň si děti prošly bludiště z kůlů a šipkové bludiště, které bylo opravdu zapeklité, pokud jste si nepřečetli návod jak jím projít. Dál zde bylo pár hlavolamů a hádanek na vyluštění.
Když měli všichni amulety hotové, opět si pro nás přišla průvodkyně a odvedla nás na hřiště s prolézačky, pískovištěm. Hned vedle si děti mohly projít ptačí stezku. Poslechly si krátkou říkanku o ptačkovi, kterého pak hledali v korunách stromů. Někteří ptáčci byly opravdu dobře schovaní.
Teď už nás čekalo poslední stanoviště. Stezka bosýma nohama. Ale ještě než jsme se na ni vydali, tak jsme se na to pořádně posilnili svačinami od našich maminek a paní kuchařek ze školy. Zároveň jsme využili i chvilku času k nákupu suvenýrů. A ještě že tak, protože najednou začalo hrozně moc pršet.
Když přestalo pršet, přisla pro nás paní průvodkyně a konečně nás odvedla na bosou stesku. Všechny děti a pan učitel Štěpán byli stateční a šli celou stezku opravdu bosí. Projít celou stezku byl po dešti opravdu zážitek. Všichni byli mokří, zabahnění a skučeli, že je to bolí. Ale když došli na konec stezky, všichni křičeli: „Ještě jednou!“
Na to už bohužel nebyl čas. Nohy umýt, usušit, obout a hurá do autobusu a domů!
Výlet to byl opravdu vydařený a hlavně, že se nám umoudřilo počasí a my si mohli výlet užít naplno.

Nathalie Protivínská