Nastaly už lepší časy?

Minulý týden jsem byla oslovena slečnou Bárou Východskou, která se nyní zapojila do vedení Občasníku Horšicko s tím, že mi umožní vkládat své příspěvky a informovat obec Horšice o dění ve škole. Doufám, že to bude alespoň trochu přínosné, protože o akcích školy vás pravidelně informujeme na našem webu a doufám, že docela podrobně. Nevadí, možná se mé příspěvky budou trochu týkat personálních záležitostí a nového vybavení školy.

Takže, jdeme na to. Všichni, kteří se zajímají o chod školy, ví, že mi po odchodu bývalé p. ředitelky, Mgr. Pavly Nohavcové, dlouho trvalo sehnat odpovídající náhradu. Nevím, zda jsme měli nasazenou vysokou laťku ve výběru nových pedagogů, ale stále se mi nedařilo najít lidi, kteří se škole a dětem budou věnovat s takovou láskou, nadšením a pracovním nasazením, jak to bývalo zvykem. Víte, že s pojmem malotřídní škola se mnozí lidé nesetkali nebo neznají význam. Hází nás do pytle škol, které jsou vesnické, je tam vše zastaralé a metody práce jsou na průměrné úrovni. Nemám ten pocit. Na naší škole působím více než 30 let. Ano, je to velmi dlouhá doba, ale myslím si, že to svědčí o tom, že chci pro naše děti a žáky školu, kde se budou cítit dobře, my říkáme jako doma, v rodinném kolektivu a hlavně, že se u nás budou cítit bezpečně, mohou se každému z pedagogů svěřit se svým problémem, který mají nejen ve škole, ale třeba i doma. A ono to tak funguje. Jen jsou k tomu zapotřebí ti správní lidé. V srpnu k nám nastoupily čtyři nové posily. P. uč. Mgr. Evička Baumrukrová, kterou mi doporučila p. Mgr. Míša Bělová ze ZŠ Josefa Hlávky Přeštice a Mgr. Anička Kroupová, která s naší školou spolupracovala již 2 roky v rámci své pedagogické praxe a poznatků ze školy využila ve své diplomové práci a její obhajobě. Dále k nám nastoupily dvě nové p. asistentky, Ilonka Stachová a Simonka Šilingová. Takže čtyři nové síly, což je opravdu náročná práce – seznámit všechny s novými směrnicemi, pokyny, příkazy, chodem a organizací školy. Jenže na tomhle škola nestojí, jen to je ze zákona nutné. Čekala jsem na přístup a chování pedagogů, na chuť pracovat s dětmi. A co se nestalo! Získala jsem zaměstnance, kteří dokážou pracovat bez nějakých nařízení, pokynů, hledají si práci sami, vytvářejí věci, které jste neviděli. Zpočátku jsem se zaměřila spíše na paní učitelky, ale po přípravném týdnu v srpnu jsem věděla, že to jsou ty pravé ruce, které sem patří. Samotná výzdoba tříd, nové nápady, jak něco dělat, jaká si nastavit pravidla, to vše od nich zaznělo již v prvních týdnech měsíce září. Nezažila jsem tak poctivá děvčata, která si připravují hodiny nejen po vyučování ve škole, ale i večer doma hledají další nápady a materiály pro výuku. Také to tak u nás vypadá. Chodby jsou plné nádherných prací, které, myslím, ani na 2. stupni nedokážou vytvořit. V hodinách výtvarné výchovy se naše děti baví a zajímají se o nejpřednější umělce, např. Vincenta van Gogha, v přírodovědě vytváří autentický model dýchací soustavy, nemluvím o samostatnosti a sebeobslužnosti našich žáků. Jsou vedeni k práci, která je dovede ke zdárnému řešení. Paní učitelky využívají mnoho nových metod a forem práce, nechybí ani učení venku, pozorování a poznávání okolního světa. Nesmím zapomenout ani na p. asistentky, které jsou opravdu sehrané. Mají na starosti žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Vzdělávají se ke konkrétní poruše žáka, kterého mají na starosti, pomáhají i žákům, kteří o pomoc požádají. Jsou to děvčata, která jsou opravdu k ruce p. učitelky. To mohu potvrdit i já, jelikož mám p. asistentku Simonku přímo ve třídě. Jsou to prostě děvčata, která si vymyslí nějakou věc a pracují na ní společně. Nikdy u nás nebyla taková výzdoba, jakou máme ve školičce nyní. Zajíci v nadživotní velikosti, rozkvetlý strom ve třídě, třípatrový domeček pro víly….To je jen hrstička toho, co se u nás děje. Někdy si říkám, že jsme se konečně dočkali toho, mít na malotřídní škole opravdové experty a lidi, kteří svoji práci nedělají pro peníze, ale proto, že je práce naplňuje a baví. Dnes už bych si dokázala představit, že kdybych odešla, škola v Horšicích by byla v dobrých rukou.

Jana Tolarová